Školní prostředí není a nemůže být imunní vůči změnám ve společnosti, vždy mě znovu překvapí, jak dokážou děti přesně vystihnout jednání nás dospělých a až s brutální upřímností nám zrcadlit všechny naše přešlapy, slabosti a lži.
O Emě už dlouho nebyla řeč a možná nastala ta správná chvíle ji zase jednou připomenout. Ema je dobrá učitelka, milovaná dětmi a respektovaná rodiči, tedy většinou, pochopitelně ne absolutně. S kázní rozhodně nemá problém, dokáže do latě postavit bez problémů i dospělé, a dalo by se říct, že organizování všeho a všech představuje její druhé já. Přesto i ona někdy naráží na limity, které mají předem zablokované možnosti překonání. Jako třeba:
Hodina přírodopisu v páté třídě a látka, která všechny hodně zaujala. Výklad už minul hranice povinného a ve třídě panuje příjemně zvídavá atmosféra. A protože se musí v každém navenek kompaktním celku vždy vyskytnout nějaká výjimka, někdo originální, máme zde Pepíka. Toho si dnešní téma evidentně nezískalo, dle jeho přesvědčení, je on mnohem zajímavější a všichni by se měli zabývat právě jím. Má velmi silnou potřebu o svém názoru všechny přesvědčit a třeba opakovaně. Rozjel svoji „One man show“, která ho velice baví. Bohužel jenom jeho.
Povolené donucovací prostředky se míjejí účinkem.
Najednou se z lavice zvedne žák, říkejme mu třeba Vašík, dojde ke stolku a podává Emě žákovskou. Ta na něj nechápavě hledí.
„Paní učitelko, abyste mi mohla napsat poznámku. Já vím, že Vy nemůžete, ale já můžu!“
Dojde v klidu k Pepíkovi a udělí mu pořádnou facku se slovy: „Mohl bys už sklapnout a dát nám pokoj?“
Načež se vrátí pomalu do lavice.
Po prvotním nechápavém, zaraženém tichu následuje řehot celé třídy. Pepík tiše sedí bez známek života, možná překvapením zkameněl. Hodina pokračuje ničím a nikým nerušena dál.
Nevzpomínám si, jak to dopadlo s poznámkou, a rozhodně nejsem zastáncem násilí a silových řešení, ale myslím si, že tuhle hodinu přírodopisu si budou všichni ve třídě pamatovat po většinu života. Nečekané malé výchovné fyzické zapůsobení může totiž někdy nahradit dvouhodinovou motivační přednášku.
Příhoda vypovídá a klimatu společnosti více než stostránkové papírem šustící studie. Vypráví totiž o bariérách, na něž narážejí slušná řešení, o přílišné korektnosti, která leckdy škodí všem a možná nejvíce těm, jež má chránit, o osobní odvaze jednotlivce konat navzdory očekávaným následkům, o schopnosti ty následky ustát, o osobním příkladu a mnohém dalším.
Dětské vidění světa ráda pozoruji a doufám, že i nadále v mém životě budou převažovat setkání s Vašíky, byť bez těch facek.
