Můj příběh se psem

                                                                                                                                                      Vážně nevím, jakže to dělám, že přímo přitahuji podivnosti a maléry. Jako třeba zrovna nedávno v sobotu. Hověla jsem si dopoledne sama doma v pyžamu před televizí, když tu najednou zvonek.

Za bránou stojí Jitka s velkým psem. Značně zbídačelým, žebra mu trčela zpod kožichu, vypadal, že se hodně dlouho nenajedl, byl celý uválený, páchl močí a motal se vyčerpáním a únavou, celkově vypadal značně opotřebovaně, jeho pohled by naplnil veškerý smutek celého týdne. Kdyby se v přímém přenosu rozhodl umřít, vůbec by mě to nepřekvapilo.

Zatím co jsem zkoumala návštěvníka, líčila Jitka: „Toho pejska jsem našla na ulici a nevím, co s ním mám dělat. Veterinář mě poslal na policajty, tam jsem zvonila, ale někdo mi tam řekl, že jsou na výjezdu a že mám zavolat na městskou policii. Ale my přece žádnou nemáme? Přece jsem ho tam nemohla nechat. Pomůžeš mi?“

Hlavou mi běžela myšlenka: „Co bych tak měla udělat?“ Pes se sice choval pokojně a klidně, byl tak zbědovaný, že by na nějaké vylomeniny asi těžko hledal sílu, ale co když je nemocný? Jako správný člověk své doby jsem zasedla k internetu a hledala nějaký návod postupu na stránkách města. Nenašla jsem, protože nebyl, a abych pravdu řekla, ani mě to nepřekvapilo.

A pak jsem si připadala jak v pohádce o slepičce, co chtěla vodu pro kohoutka, jen s tím rozdílem, že já jsem chtěla udat jednoho ztraceného zdevastovaného psa. Zavolala jsem do vedlejšího města, které městskou policii má. Psy odchytávají pouze na jejich území, ale prý se mám zeptat v útulku. Útulek spravuje městská policie, takže bere psy pouze od ní, ale prý mám kontaktovat našeho starostu, že psi spadají do jeho pravomoci. Teda, ten se má! Přiznávám se, že jsem dokonce malilinkatou chvíli zvažovala i možnost naložit milého psa do auta, převézt ho do vedlejšího města a tam vypustit do ulic.

Vrátila jsem se k internetu, číslo na starostu jsem sice na městských stránkách našla, ale pouze do kanceláře. Protože jsme malé město, kde zná téměř každý každého, vymámení starostova čísla bylo dílem okamžiku. Chudáka starostu jsem vyrušila od přípravy krocana k obědu pro rodinnou sešlost, ale zareagoval naprosto profesionálně.

Vyslechl, kontaktoval policii a během dvaceti minut jsme se shromáždili u plotu. Já s Jitkou a psem za plotem, příslušníci a starosta před plotem. Starosta obhlídl situaci a zajel pro veterináře, protože se mu nemohl dovolat. Mezitím dorazili chlapi z technických služeb, pod jejichž kompetenci spadá kotec, který má město zřízený pro případ nutnosti umístění psa.

Užívali jsme si krásného dne, dívali se, jak pes tiše zvrací vodu ze sněhu, který předtím s chutí požíral. Starosta dorazil za chvíli, v závěsu za ním v druhém autě veterinář. Ten koukl na psa a prohlásil: „Ale toho já znám, ten je Lubošův, dneska ráno jsem ho měl utratit, je starý a má nemocné ledviny, ale když jsem tam přišel, psa jsem nenašel, protože utekl.“

 A bylo vymalováno!

Takže starosta zavolal majiteli, poděkoval pracovníkům technických služeb, že kotec nebude potřeba. Luboš přišel, převzal psa, příslušník ho poučil o vyhlášce o volném pobíhání psů. Nabídku veterináře na okamžité utracení majitel odmítl. Převzal psa a vydali se spolu na cestu k domovu. My jsme tiše stáli a pozorovali tu nesourodou dvojici, muže a starého nemocného psa, jak spolu odcházejí. Psovi se podlamovaly slabostí nohy, ale držel se oddaně svého pána.

Vlastně si zasloužil obdiv, zmobilizoval poslední zbytky svých sil, aby si uhájil svoje právo na život. Odvážným únikem si vysloužil jeden den života navíc.  A kdo ví, možná nejenom ten jeden.

Starosta se vrátil ke krocanovi a rodinnému obědu.  I my, ostatní jsme se rozešli v klidu a pohodě, spokojeni, že se ten zapeklitý problém tak pěkně vyřešil.

Moje pocity moc skvělé nebyly, udělala jsem ze sebe pitomce planým poplachem, zbytečně jsem zalarmovala spoustu lidí, jenže …KDBYBY…kdyby ten pes byl nemocný nebo kdyby byl týraný nebo kdyby třeba mohl někoho pokousat, pak by to nebylo zbytečně. Co je vlastně horší nebo lepší? Udělat něco zbytečně nebo neudělat nic, když by to bylo na místě? A jak to vždycky poznat?

Budoucnost si někdy vyšlapává opravdu velmi zvláštní cestičky. Za čtrnáct dní poté nám v sobotu utekl náš vlastní pes. Odtrhl packou laťku v plotě a šel si vyzkoušet, jak chutná svobodný vítr v srsti. Měla jsem přesně natrénováno, co mám dělat, takže to šlo ráz na ráz. Netěšil se ze svobody dlouho. Byl dopaden policií při prozkoumávání ulice městečka a předán neprodleně k domácímu potrestání.

Později jsem se dozvěděla, že starý nemocný pes si svým statečným činem prodloužil život pouze do večera. Osudu a veterinářovi podruhé už uniknout nedokázal.