Poslední kousek tety Kroutilové

Dalo by se říct, že si teta Kroutilová uměla užívat života, taky by se dalo říct, že měla ráda muže, a myslím, že nikoho nepřekvapí skutečnost, že muži měli rádi tetu Kroutilovou.

Možná je na místě pochválit její rodiče. Opravdu se jim dost povedla a také jméno jí vybrali s notnou dávkou originálnosti, předvídavosti a vkusu.

Teta Kroutilová se jmenovala Narcisa. Kroutilová byla ve srovnání s Narcisou pouze zanedbatelně krátce a občas se jí stávalo, že se při představování mírně zarazila, jako by si musela uvědomit, které příjmení má použít, ale Narcisa ji doprovázela životem bez jediného zaškobrtnutí a často jí otevírala dveře k mužské přízni. Už jako malá holčička dokázala s udivující lehkostí prodat veškerou roztomilost, kterou uměla vykouzlit bez jediného zaváhání. V této dovednosti se neustále zlepšovala, takže jako mladá dívka by mohla, kdyby se ji zachtělo, vodit všechny muže ve svém okolí, od mladíků počínaje, staříky konče, na hedvábné šňůrce.

Byla krásná, okouzlující, veselá, ráda se bavila a vlastně nikdy nebyla nikde sama. Nebyla, protože nemusela. Vždycky se našel nějaký dobrodinec, který ji rád doprovodil, kam doprovod potřebovala, pomohl, i když ta pomoc spočívala třeba jenom v pouhém zahřátí studené postele. Ale považuji za nutné uvést, že teta uměla být moc pěkně vybíravá, svoji přízeň přidělovala velmi uvážlivě, zbrklost a lehkovážnost rozhodně nebyly jejím druhým já.

A pochopitelně milovala narcisy, hlavně ty žluté.

Zdálo se, že životem prochází tanečním krokem. Vdala se z velké lásky, rozvedla se, aby se mohla vdát z ještě větší lásky, ovdověla, vdala se, možná už z trochy rozumu … a vždycky byla svými životními muži obdivovaná a hýčkaná. Smyslnost mohla rozdávat a ještě by jí spousta zbylo, v její blízkosti trny ztrácely svoji bodavost a bodlák se nenápadně měnil v růži.

Když ovdověla podruhé, podávala si ruce s osmdesátkou a po mužské společnosti už moc netoužila. Navíc rodina jejího posledního muže, kterého si brala jako vdovce, ji trochu rozladila, protože si prosadila pohřbení do rodinného hrobu k jeho první manželce. Dost jasně jí sdělili, že pro ni tam určitě jednou místo nebude. A představa, že někde leží sama… byla na tetu příliš.

Nevím, jestli příčinou bylo zklamání, smutek, samota nebo stáří, netrvalo dlouho a teta Narcisa zemřela. Děti neměla, takže díky postavení nejmilejší neteře na mě spadlo zařizování posledního rozloučení.

Rodina se pomalu scházela před smuteční síní. Smuteční hosté si tiše povídali, hudba zaplňovala neodbytně prostor a květiny usilovně voněly až sem. Skutečně nic nasvědčovalo následujícímu překvapení.

Přistoupil ke mně zaměstnanec pohřební služby, úplně jsem se ho lekla, zjevil se neslyšně, jak by připlul na vzduchovém polštáři, asi fasují boty s podrážkami na měkké pěně.

Zeptal se decentně tiše: „Budete se chtít ještě na paní podívat, nebo mám víko rakve už uzavřít?“

Napřed jsem chtěla říct, ať ho klidně uzavře, ale potom mi to nedalo a rozhodla jsem se, že se ještě naposledy na tetu podívám.

Vešla jsem do smuteční síně následovaná zaměstnancem, který se držel v uctivém odstupu, došla jsem pomalu k rakvi, naklonila se nad ní a … strnula jsem úžasem! Paní, která tam tiše nehybně ležela, s určitostí nebyla moje teta Narcisa Kroutilová. Podívala jsem se na zaměstnance, tvářil se profesionálně smutečně a odevzdaně čekal, až se rozloučím. Co teď? Komu pomůže, když půjdu s pravdou ven? Rozhodla jsem se bleskově. Pokynula jsem hlavou, jako že už jsem skončila a může víko zavřít.

Dveře síně se otevřely a smuteční hosté začali zabírat svá místa. Rozloučili se všichni dojemně, aniž to tušili, s úplně neznámou paní.

Po obřadu jsem začala trochu pátrat. Zjistila jsem, že v té době měly rozloučení pouze dvě ženy, teta Narcisa a paní Marie Novotná. Paní Novotná byla po obřadu pohřbena do společného hrobu ke svému před rokem zesnulému manželovi.

Aspoň si to všichni zúčastnění mysleli.

Ve skutečnosti vedle pana Novotného odpočívá v pokoji moje teta Narcisa Kroutilová. Teta to prostě zase dokázala, nebude sama bez mužského ani v hrobě. Šťastlivce zřejmě štěstí neopouští ani po smrti.

Slíbila jsem v duchu paní Novotné, že ji určitě nenechám někde zapomenutou na polici ve skladu. V určenou dobu jsem vyzvedla urnu s jejím popelem a vysypala ho na hrob k panu Novotnému. Netuším, jaký byl pan Novotný, ale pokud měl někdy sen o společném ležení se dvěma ženami, lze myslím říci, že se mu tímto jednoznačně splnil.

Jak je vidno, příběh skončil k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Tak to má být.