Sirény na Thassosu

Stejně jako loni jsem zase chtěla na Krétu a stejně jako loni jsem nakonec skončila na úplně jiném řeckém ostrově. Svoje dovolenkové putování jsem začala studiem mapy, abych vůbec věděla, kdeže budu.

Řekové těch ostrovů mají celkem dost, konečně i loni jsem postupovala stejně, takže žádná změna.

                Dovolené last minute mám ráda. Kouzlo náhody a překvapení, kam mě vítr zavane, mi voní tajemnem a malinkým nádechem dobrodružství. Zatím mi to vždycky vyšlo a žádný průšvih se nekonal, i když …mírně nám letos zatrnulo, když nás nejdříve nechtěli na letišti odbavit, protože nás neměli na seznamu. V prostoru pro kufry bych teda letět nechtěla, ale u pilota na klíně by mi to zase až tak nevadilo. Místa se nakonec (bohužel?!) našla.

Letos jsme si užívali Thassos. Podle reklam cestovek zelený ostrov, kde bájné Sirény lákaly Odysseovy

námořníky na útesy. Sirény jsme nepotkali, k moři jsme měli kousek, deset lidí na pláži představovalo dav a zeleně bylo opravdu hodně, blíž k moři nádherné olivové háje a na cestě k nebi borovicové lesy a místy po požárech i smutná zčernalá spáleniště, připomínka konečnosti nebo hlouposti.               

Půjčili jsme si v půjčovně nejmenší autíčko, které měli, blankytně modré, a vydali jsme se na okružní jízdu kolem ostrova a k horám. Dojeli jsme do horské vesnice, silnice se zužovala, až byla tak pro dva osly s nákladem jdoucí vedle sebe. Nechtělo se nám tudy prodírat autem. Manžel zaparkoval, moc pěkně, ale na zákazu stání na místě vyhrazeném pro otočení autobusu. Byla neděle, poledne, nebezpečí příjezdu autobusu minimální a parkovali tam i jiní. Rozhodli jsme se to risknout, stejně se víc než deset, dvacet minut nezdržíme.

                Hned za rohem se konalo nějaké slavnostní shromáždění, místní rodiny se scházely v hojném počtu vysvátkované a vymydlené. Zaznamenali jsme, ale nevyvodili jsme žádné závěry pro nás, což byla, jak budoucnost ukázala, chyba. Vesnici jsme prošli rychle, hlavní ulice nebyla moc dlouhá, s trochou nervozity jsme se vraceli zpět.

Co jsme viděli, jsme opravdu nečekali.

Ne, neměli jsme botičku. Byli jsme obklíčeni. Za námi auta, vedle nás auta, před námi napříč obrovský černý mercedes. Vzpomněla jsem si na reklamu, kde si dlouhonohá blondýna s podobným problémem hravě poradí. Hodí si do pusy hrst mentosek a najednou se objeví čtyři obrovští chlapi a autíčko jí hravě přenesou na silnici. Dlouhé nohy mám, blond melír taky, takže jediný a hlavní problém byl pouze v tom, že mi chyběly ty bonbony!

Manžel situaci viděl jinak. „Máš tužku a papír? Opíšu si číslo a zkusím najít majitele.“

„Papír by byl, tužku nemám, ale ofoť si to mobilem,“ vytrhla jsem se ze snění.

„Jo, to by šlo,“ konstatoval spokojeně a najednou byl pryč.

Mířil směrem ke shromáždění. Viděla jsem, jak oslovil prvního účastníka. Zbytek znám z jeho vyprávění. Ten první se zeptal druhého, druhý se podíval do mobilu, mobil si vzal a šel za třetím, třetím přešel s mobilem celé shromáždění a číslo vyhlásil. Manžel jenom stál a smutně koukal, jak jeho telefon pluje davem, a v duchu se s ním začal loučit.

Ale dobrodružství mělo mít dobrý konec a rychlý spád, než jsem se stačila rozhodnout, jestli budeme na majitele a konec shromáždění čekat jenom u kávy nebo si rovnou dáme oběd, byli zpět všichni tři – majitel mercedesu, můj muž i jeho mobil. Za chvíli nám nic nebránilo v cestě.

Objeli jsme celý ostrov a užili si krásný den. Sirény jsme sice nikde nepotkali, třeba mají zájem pouze o námořníky, ale dobrých lidí bylo všude spousta. Říkali jsme si, že by bylo fajn přivézt si něco tamních úsměvů a pohody domů. Možná by ubylo nervozity a problémů, kdybychom řešili aspoň některé denní karamboly s rozvahou a v klidu, v teple a pod sluncem.

Příští rok se zase pokusím o Krétu, kdybych náhodou opět skončila někde na dalším z početných řeckých ostrovů, žádná křeč, bude tam určitě taky dobře.