Každý je nahraditelný?!

V pracovní sféře jsme možná vyměnitelní. Podprůměrných se zbavíme s radostí a průměrní mohou být leckdy snadno zaměnitelní ze svojí podstaty, náhrada výjimečných už stojí větší či menší úsilí a výsledek nemusí být nutně uspokojivý. Ale nahradit někoho v soukromém životě? Věc téměř nemožná.

Do práce chodím kolem prostor pohřební služby, kde jsou vystavena parte zemřelých. Ráno bývám ještě často ještě spíš polospící, ale přesto se pohledu do výlohy neubráním. Zvědavost bývá silnější.

Bohužel nastala doba, kdy začali houfně odcházet vrstevníci a přátelé mých rodičů. Lidé, kteří si s sebou nenávratně odnášejí vzpomínky na městečko jejich mládí. Nebude to trvat dlouho a už nebude nikdo, kdo by vyprávěl o bruslení a topení se na rybníku v místě, kde dnes stojí prodejna potravin s velkým parkovištěm, kdo by zažil pomalé třaslavé jízdy na žebřiňáku v zápřahu s krávou. Vyblednou vzpomínky na vlaky tažené parní lokomotivou a strach z požárů od jisker, zapadnou cesty k pekaři za účelem získání kvásku a na chuť a vůni chleba zadělávaného doma a pečeného v pekárně u zmíněného pekaře. Už nebude mít kdo snít o sáňkování v místech, kde není v současnosti možné kvůli hustému silničnímu provozu přejít přes silnici. A těžko si představit, že v prostoru dnešního sídliště s domy nalepenými na sebe někdy někdo mohl pouštět draky mezi zoranými brázdami pole. Nenávratně se ztratí kouzlo starých vzpomínek a vyprávění. Zmizí někdejší vůně a obrazy doby. Odejdou s jejich majiteli navždy.

Ale smutné je, že s každým zemřelým, který nás znal osobně, odchází i kousíčky našeho já. Ztrácejí se bez náhrady vzpomínky na náš miminkovský věk. Proud času odlupuje plíšky zážitků z dětství. Jednou nastane doba, kdy už nebude nikdo, kdy by nám mohl přiblížit a připomenout chvíle, na které jsme třeba zapomněli, nebo jsme je vytěsnili z paměti, abychom měli místo na jiné, novější a momentálně zajímavější zážitky. Když náhodou budeme mít potřebu hledat, nebude už u koho.

Vlastně je téměř nemožné najít plnohodnotnou náhradu za někoho, koho jsme měli rádi, kdo byl součásti našeho malého příjemného soukromého vesmírku. Čas možná ubrousí hrany bolesti, ale vytvořit hodnověrný duplikát nezvládne. Zůstane pocit ztráty a …vzpomínky. Malé prchavé nic, co se nedá ničím nahradit, co si navždy nese otisk a vůni vzpomínajícího, co má nezaměnitelný punc osobitosti. Malé prchavé nic s obrovským významem pro život každého z nás.

Naštěstí, zatím je pořád kde hledat a nacházet, vrstevníci a přátelé z dětství se většinou ještě těší poměrně dobré paměti a případné výpadky jsme schopni společnými silami doplnit. Ale možná by nebylo od věci začít pravidelně přispívat na výzkum léčby Alzheimera. Protože jistotu nemáme nikdo.