Učitel. Míč nebo hadr?

 Delší dobu si všímám jednoho zajímavého rozporu. V různých průzkumech zaměřených na prestiž jednotlivých povolání se kantořina pravidelně umísťuje v předních řadách seznamu. Proč jsme se tedy cítili já i moji kolegové velmi často spíš jako míč, do kterého si může každý kopnout, nebo jako hadr, o který se může každý otřít?

Kantor se dnes dostává pod tlak působící z mnoha směrů.

V první řadě jsou tu stupňující se nároky profesní. Děti je mnohem obtížnější zaujmout, jsou neklidnější, soustavně se zvyšují počty žáků ve třídách a přibývá různých poruch a obtíží. Stupňují se požadavky na hravost a originalitu, na dynamiku, na používání nových technologií ve výuce. Můžeme říct líbivě, že děti jsou dnes mnohem otevřenější ve vyjadřování vlastních názorů, nebo podle pravdy, že jsou drzejší, protože hranice výchovy jsou leckde nastaveny velmi mírně až někde chybí úplně. A sebevědomí mají často na rozdávání.

Druhou, často velmi náročnou a někdy až agresivně působící frontu, ke spolupráci v podstatě nepřístupnou, představují ctižádostiví rodiče, kteří bohužel nevidí nebo přeceňují mantinely možností svých dětí. Hlavního viníka v případě výukových neúspěchů jsou ochotní hledat především v osobě vyučujícího. A rozhodně si svoje názory nenechávají pro sebe a vyjadřují je dostatečně hlasitě i otevřeně.

Ředitel školy je dnes zřizovatelem hodnocený hlavně podle aktivit, kterými se škola zviditelňuje. Proto přibývá různých líbivých projektů, které se tak pěkně vyjímají v prezentacích na webu a ve statistikách. Ve školství zuří velmi ostrý boj o žáka, takže každá aktivita jedné musí být konkurenční školou přebita ještě lepší akcí a nejlépe raději hned dvěma. Možná jednou nastane doba, kdy vlastně nebude kdy učit, protože školy využijí veškerý čas hlavně k vlastní propagaci. Každá školní i mimoškolní akce se pochopitelně musí pečlivě připravit, což představuje hodiny neviditelné práce na úkor volného času učitele, čili jeho rodiny a odpočinku.

Společnost ve svých požadavcích nezůstává pozadu. Jsou naše děti neobratné a tloustnou? Přidáme hodinu tělocviku ve školách navíc! Mají naše děti špatné stravovací návyky? Začneme ve školních jídelnách vařit zdravě! Jsou naše děti nešikovné? Obnovíme výuku dílen v pracovním vyučování! Mají naše děti potíže s porozuměním textu? Školy musí tímto směrem zaměřit výuku! Nemají naše děti správné návyky ve společenském chování?  Školy by měly zavést …

…a aby to náhodou mateřinkám nebylo líto: Mají děti v prvních třídách slabou slovní zásobu a výslovnost? Nezvládnou si zavázat tkaničky nebo zapnout knoflíky? Vinny jsou pochopitelně mateřské školy, děti totiž špatně připravily.

Neuniká nám náhodou něco?

Proč by měla škola přebírat povinnosti, které náleží rodině? Není něco špatně?

Neměli by to být v první řadě rodiče, kdo povede své děti ke sportu a pohybu? Nemělo by zdravé stravování vycházet z rodiny? Nepřestavuje náhodou praktický život rodiny ideální prostředí k osvojení pracovních návyků a ovládání nástrojů i společenských pravidel a zvyků?  Nelze oprávněně předpokládat, že dítě, se kterým si dospělí rádi povídají a čtou knihy, nebude mít výrazné problémy s výslovností ani slovní zásobou?

Proč vlastně společnost předpokládá, že jeden člověk, učitel, zázračně dokáže dvacet až třicet dětí naučit během čtyřiceti pěti minut, délka vyučovací hodiny, činnosti, dovednosti a návyky, které rodiny nezvládají v mnohem štědřejší časové dotaci a s ideální možností individuálního přístupu?

Není nakonec největším nedostatkem našeho školství  skutečnost, že učitel není superman, ale většinou docela obyčejný člověk?!